Neděle hezčí soboty 
Byli jsme domluveni s Martinem, že se sejdeme na letišti. Předpověď počasí slibovala teplo, ale severozápadní vítr nepříliš vhodný pro místní svah a časná hodina mi nedávala moc naděje na nějaké super polítání. Po desáté jsme se opravdu sešli a začali zkoušet štěstí na jedné z boulí nad letištěm. Já s Long Shotem a Martin se svým "začátečnickým" větroněm, který přežil jeho první letecké pokusy a teď s ním Martin létá jaksi nad plán.
Vítr fouká ze správného směru, ale je to tak na toho Long Shota. Na Martina je to moc málo a tak zatím, co já si poletuji z výšky získané kruhovým hodem, Martin se z klasického hodu vždy propadá beznadějně pod kopec.
Nad jižním koncem svahu to nosí a sem tam přichází nějaká termická bublinka. S vysunutou klapkou se s Long Shotem courám podél hrany a čekám, kdy to přijde. Potom se dá odletět od levého konce hrany jihozápadním směrem odkud bubliny přicházejí a vytočit nějakou výšku.
Získanou výšku utrácím blbnutím. Mimo výkrutů a přemetů, které se líbí dětem rodinek, co kolem procházejí na nedělní vycházce, zkouším delší let na zádech. Dávám klapku nahoru a otáčím Long Shota křidélky břichem vzkůru. Model se i na zádech ve slabých podmínkách drží a tak si dovoluji zatáčku na zádech proti svahu v poměrně malé výšce. Dochází mi, že mi to v té malé výšce nevyjde na půlpřemet do normální polohy a otočit model půlvýkrutem se v té výšce taky bojím, protože už nemám žádný přebytek výšky. Musím na zádech odletět až nad předpolí a půlpřemet udělat až nad dolů padajícím terénem. To jsem moc nedomyslel. Jak říkají kamarádi: to jsem se nějak upáčkoval.
Martin vytahuje gumicuk. Tady nahoře je ale na normální gumicuk málo místo a tak se kluci stěhují pod bouli na pole.
Já zůstávám nahoře. Vídím pěkně shora dění pod sebou, jak Martinovo éro stoupá z hloubi pode mnou strmě nahoru a po odpoutání z gumicuku stoupá ještě 20 metrů. Na to že má Martin takového papíráka to střílí dost odvážně!
Termika už funguje a oba se ve stoupácích vyvážíme vysoko a daleko do předpolí.
Kroužíme vysoko na obloze, stěhujeme se tu doprava tu doleva podle toho, kam se stěhuje termika. Pohybujeme se v prostoru 500 x 500 m. Dotáčím ve stoupáku Martina. Už máme dobře 150 - 200 metrů nad místem, kde stojím. Martin odlétá jinam a ztrácí výšku. Velkým obloukem se vrací zpět. Zrovna ve chvíli, kdy si říkám: "Chachá, jsem vejš!" se ozývá rána, modely se ve vzduchu zastavují v klinči a za chvilku jeden z nich padá dolů. Je to Martinův model. Můj letí dál. Myslím přitom, jakou budu mít v náběžce skobu. Martinův se motá ještě několik metrů, ale potom taky spořádaně letí. Já po přistání nacházím v náběžce jen 2 mm dírku. Martin dopadl hůře. Přišel o náběžku i žebra za ní.
(zveřejněno na stránce Létání s Long Shotem)