Co dělám - Zbytečná rána

Na podvečer jsem měl sjednanou výukovou seanci. Kamarád s Betou, který začíná a chce létat pod dohledem. Běžná záležitost.

Model přinesl trochu potlučený a po výměně výškovkového serva. Po vytrimování, ke kterému jsme se dopracovali minule, ani stopy. Hážu tedy model sám s v krátkém letu ho znovu seřídím tak, aby s puštěnými kniply letěl rovně. Další hod už létá kamarád.

Létání to je pohodové, totální bezvětří, pěkné podvečerní osvětlení, žádná nervozita. Kamarád létá v ustálené výšce patnáct dvacet metrů, oproti minulé seanci už slyší motor a aktivně ho ovládá, jen udržet déle přímý směr mu nejde. Let prokládáme pokusy s přiblížením na přistání a přistáním, v tom vidím taky pokrok.

Po odhození modelu do dalšího letu se z vysílače ozve pi - pi - pi - píííp, pi - pi - pi - píííp, za chvilku zase. Co to je? Kamarád neví. Sluníčko už se dotklo obzoru, v podstatě už se chystáme domů. Kamarád letí od nás směrem na Doubravku, aby potom model otočil proti nám a přistál. Vysílač stále pípá! Není to náhodou signalizace vybití vysílače? Kamarád neví. Když otáčí k nám, model přechází do spirály a řítí se s běžícím motorem střemhlav k zemi. Kamarád dává správně kontra, ale mě už je vše jasné. Displej vysílače už je slepý. Bum, Beta sebou řízne v dálce o zem.

Vysílač se vybil tak dvě tři, možná čtyři minuty od chvíle, kdy začal signalizovat nízké napětí. Kamarád neví, co to pípalo, neví, jak má nastavené varování před vybitím. Vyšel z toho celkem lacino, něco vteřiňáku dá Betu do pořádku. Ale rána to byla zbytečná!