L-13 Blaník 
[text je kompilátem článku v Letectví&Kosmonautika]
Zrodil se na rýsovacím prkně konstruktéra Karla Dlouhého v první polovině padesátých let jako nástupce úspěšně zavedeného typu Pionýr. Aeroklub Svazarmu tehdy požadoval cvičný kluzák, jenž by VT 109 překonával výkonností, citlivostí řízení i obratností a přitom by vyžadoval přesnější pilotáž - nepromíjel žákům chyby, jak tomu bylo u Pionýra. Cenově měl být nový typ přístupný, v provozu nenáročný a odolný. Přes počáteční nedůvěru se podařilo prosadit celokovovou konstrukci, která byla v té době u kluzáků poměrně neobvyklá. Splňovala však náročné podmínky zadáni a umožnila postavit laminární křídlo lehké, trup dostatečně prostorný a pevný.
L-13 byl první čs. kluzák, jehož model i modely jeho částí byly ofoukávány v aerodynamickém tunelu. Například vztlakové klapky vyvinuté pro L-13 byly posléze použity u Šohaje 425 a Démanta.
Po nekomplikovaných, až spartánsky vybavených Bejbinách, Krajáncích a Pionýrech se musel Blaník zdát příliš přepychovým letadlem na každodenní "hoblování" po okruhu a byla proto navržena zjednodušená, čistě výcviková verze L-113, bez klapek a zatahovacího podvozku. Nicméně univerzálnost Blaníka zvítězila a L-113 se nedočkal realizace. Dnes se již také můžeme jen dohadovat, jakých úspěchů by dosáhl projektovaný L-213 s rozpětím zvětšeným na 18 či 19 metrů a předpokládanou klouzavostí 1:32 až 1:34.
První dva prototypy L-13 byly podrobeny vyčerpávajícím zkouškám ve VZLÚ. Na letišti Točná proběhl první pokusný elementámí výcvik jenž měl ověřit vhodnost typu pro školní účely. "Třináctka" nezklamala. Sériová výroba Blaníků, které se od prototypů lišily mj. rozměry trupu, ocasních ploch a zvětšenými brzdicími klapkami, poskytla našim aeroklubům kluzák, jenž předstihl světový vývoj. Pokroková konstrukce a jasná koncepce využití pro elementární a pokračovací výcvik i výkonné létání a vhodnost typu pro akrobacii učinily z Blaníka doslova letoun - bestseller.
Kromě našich aeroklubů, které odebraly přes třista kusů, dodal n. p. Let Kunovice sovětskému DOSAAFu přes 800 kusů L-13, z nichž mnohé donesly své piloty do rekordních výšek či vzdáleností. Několik set Blaníků létá ve Spojených státech, kde majitelé plachtařských škol nikdy neopomenou připomenout že ve flotile jejich letounů jsou "vynikající Blaníky", po stovce kunovických dvousedadlovek je i v Anglii, NSR, Francii a Švýcarsku. Odolnost celokovové konstrukce proti zhoubným účinkům tropického podnebí prokazují "třináctky" v Brazílii, Bolívii, Argentině i Vietnamu. Životnost kluzáku je taková, že v Austrálii byli jeho majitelé velmi překvapeni, když k nim dorazil tovární bulletin, udávající životnost draku 3000 hodin. Mají tam totiž ještě prý zcefa zachovalého veterána s více než sedmi tisíci letových hodin, a "čtyř až pětitisícihodinových" Blaníků tam prý létá více.
Robustnost a spolehlivost předurčila naši dvousedadlovku i k experimentům poněkud odlišného druhu: montáži pomocného motoru se Blaník promění v ekonomický prostředek elementárního plachtařského výcviku, nezávislý na pozemním zabezpečení a umožňující přelety ve slabých podmínkách apod.
Kromě západoněmecké úpravy pro dva motory na náběžné hrané obou polovin křídla se zatím přídavné pohonné jednotky objevovaly na vzpěrách či pylonu nad centroplánem. Použity byly snad všechny myslitelné druhy motorů.
V roce 2002 zařadily 5 Blaníků do svého letového parku letecká škola amerických leteckých sil USAF. USAF Academy koupila 5 strojů L13 AC
