¦ Menu sekce ¦ Kontakt ¦ Hledat image
image

Co dělám?

Moje záliby, co dělám, ...

Malé zamyšlení nad jedním diskuzním příspěvkemstálý odkaz / permalink

30.06.2008

Narazil jsem tento týden v diskuzním fóru na Mojehobby na příspěvek uživatele tks týkající se letových vlastností Siesty (Jak seštelovat Siestu...).

Podstata následující diskuze se točí kolem tazatelovy věty

Problém, který řeším je v tom, že při jakémkoliv pokusu o zatáčku se čumákem sklání docela dost dolů a pochopitelně tak ztrácí hodně výšky a zrychluje (což v té termice dost vadí...). Jasně, při práci s výškovou se tomu dá trošku předejít, ale to zase ve větší výšce prostě tak přesně nedám. Takové problémy jsem s předchozím érem (Phobos) neměl ...

Následující diskuze se rozvíjí více směry, ale odpovědí na podstatu dotazu je věta v reakci diskutujícího Tomashr:

... natažení výškovky a jistá práce s ní je nutnost!
- rozuměj práce s výškovkou při točení zatáčky.

image
lustrační foto: Siesta ve středních výškách

Proč ale píšu zrovna o tomto příspěvku? Protože tazatel se snaží řešit něco, co je u tohoto modelu normální. Vlastně se snaží napasovat na tento konkrétní model svoji předchozí zkušenost z létání s "hodnějším" modelem, který točil zatáčky sám. Diskuze o různém mixování výchylek, posunech těžiště, špatné volbě profilu, nízké váze a podobně, které se v diskuzi objevují jsou zavádějící. Zmiňuji se o tom všem proto, protože to je situace, do které se dostává hodně pilotů modelů a moje zamyšlení je o tom, proč tomu tak je.

Když jsem začínal s modely letadel já a mě věkem blízcí a nebo naši předchůdci, bylo rádiem řízené letadlo vrcholem leteckého modelářství. Běžným prvním modelářským náčiním byly jednoduché házecí modely Vosa nebo gumáček Komár. Samozřejmě žádné řízení rádiem, žádný elektropohon! (viz Moje historie ) Létání s takovým modelem představovalo vylézt na nějakou mez, hodit, počítat vteřiny letu, doběhnout pro model, doběhnout zpátky na mez, znovu hodit ... S modely poháněnými gumou to nebylo o mnoho lepší, protože kvalita gumy dovolovala jen prodloužení letu v horizontu. Když jsem chtěl docílit delší let, musel jsem vylézt na větší mez nebo jít někam na svažitou louku. Lety byly delší, někdy i desítky vteřin, ale více jsem se naběhal. Při tom házení a pobíhání jsem měl příležitost sledovat, jak se model chová podle toho, kam na tyčkovém trupu posunu křídlo, jak nakroutím směrovku nebo výškovku, jak se chová když ho vyhodím prudčeji vzhůru než rovnou do kluzu nebo když ho vystřelím gumou jako z praku. Těch změn a vlastně pokusů bylo za den desítky a o prázdninách stovky.

image

Když jsem se po mnoha letech dopracoval až k prvnímu radiáku, byly mi jasné základy mechaniky letu, stability modelu, jak komidly model řídit a zbývalo mi než se to s rukama na kniplech rádia naučit. Ale měl jsem to relativně snadné, protož jsem se uměl na model koukat a snadno jsem odpozoroval, zda model neletí příliš pomalu nebo příliš rychle, jak letí zatáčku a podobně. Řešil jsem tak víceméně jen takové problémy, jako třeba že se mi při letu proti sobě pletly výchylky.

Moje první modely byly bezmotorové. Sice jsem se v prvopočátcích za modely a s gumicukem hodně naběhal, ale zase jsem se nenásilně a přirozenou cestou naučil citlivě model řídit, hospodařit s jeho energií, dělat rozpočet na přistání. Motoráky přišly až později.

Samozřejmě jsem modely i rozbíjel, ale v začátcích to nebylo z důvodu, že bych nezvládal jejich řízení, ale proto, že jsem něco blbě slepil a ono to za letu povolilo, nebo přestalo jít rádio, nebo jsem trefil na svahu stromek nebo mě při přistání podfoukl vítr. Až později s motoráky to byly havárie, kdy jsem třeba v letu na zádech místo potlačení zatáhl.

Měl jsem tak za ty léta možnost postupně a logickým vývojem vstřebat zkušenosti z létání a vyhnul jsem se fázi častého rozbíjení modelů, kdy se doba letu počítá na vteřiny a doba strávená nad opravami modelu na hodiny. A tak jak jsem postupně stavěl (tenkrát se RC modely nebo jejich stavebnice prakticky nedaly koupit) stále složitější a zpravidla větší modely tak jsem nikdy nebyl postaven před nějaký problém, při jehož řešení bych tápal a vůbec nevěděl jak dál. Tak mi přišlo úplně přirozené, že musím v zatáčce přiměřeně tahat a neshledal jsem tedy nic divného na tom, že model jen při naklonění křidélky začne klesat a zrychlovat tak, jak nad tím bádá tazatel v diskuzi.

Dnes je to jinak. Hotový nebo prakticky hotový RC model se dá jednoduše koupit. Koupí modelu se adept létání ocitne najednou před komplexním problémem: jak model přinutit spořádaně letět a jak ho uřídit. Je to tedy dnes paradoxně těžší, než dříve. O to více platí rada, kterou dostane zájemce o létání prakticky v každé diskuzi na internetu:

  • najdi někoho ve svém okolí - nejlépe zkušeného modeláře, kdo ti v počátcích ukáže, pomůže, poradí

Je mnohdy stokrát jednodušší jednou vidět na vlastní oči nebo si nechat od někoho něco ukázat a vysvětlit v dílně nebo na letišti, než se snažit vyčíst z diskuzí na internetu. Stačí zajít mezi modeláře, koukat se, ptát se. A nespěchat.

Poznámka 1

Výše uvedený konkrétní diskuzní příspěvek byl jen impulzem pro sepsání této úvahy.

Poznámka 1

Nechtěl jsem tím říci, že jsem byl vždycky neomylný, trpělivý a že jsem nic nerozbil. Rozbil jsem toho dost, netrpělivý jsem byl často. Jen teď už vím, co se ve spěchu a netrpělivosti ošidit nemá a co se ošidit nedá. A jak bych se dnes asi zachoval já, kdybych dnes začínal? No určitě bych se asi taky viděl za kniply nějaké stíhačky image

(zveřejněno na stránce Co dělám?)

print tisk