¦ Menu sekce ¦ Kontakt ¦ Hledat image
image

Létání

LF-107 Luňák 4m

Už jsem se s tím Luňákem zase naučilstálý odkaz / permalink

27.09.2009

Když jsem přemýšlel v autě cestou domů, co napíšu, napadl mě ještě jeden titulek. Venclovského "Já su tak šťastný!"

Strávil jsem dnes na letišti poctivou šichtu - 8 hodin. Probírám si v autě průběh celého dne a uvědomuji si, že jsme s Václavem vlastně vlekali teprve počtvrté! A to ještě s dlouhatánskými přestávkami. Poprvé jsme vlek vyzkoušeli loni v dubnu a hned druhé létání ještě ten samý měsíc jsem špatně vyhodnotil výšku pampelišek a při startu jsem Luňáka otočil na záda a rozbil. V květnu mi Václav vlekal Foxe a od té doby nic. Ale popořádku!

image
4/2008

Na letišti máme s Václavem sraz mezi desátou a jedenáctou. Před desátou leží u nás u domu ještě mlha, ale po desáté je pryč a já nosím do auta všechny krámy v příjemném prosluněném dopoledni. Poslední beru taštičku s doklady nahoře z bytu a když vidím na klice flízku, tak ji beru taky. Co kdyby.

Cestou přes město koukám na teploměr, jak leze stále dolů. Když vjíždím na letiště, ukazuje už jen 13! Ještě že jsem si tu flízku vzal.

Václav už má vlečnou smontovanou. Já musím ještě přezkoušet dosah a vůbec funkci rádia. Mám nový přijímač, který ještě neletěl a tak to nechci uspěchat. Zkouším dosah a ještě musím doštelovat krajní polohy vypínání závěsu vlečné šňůry. Potom už jdeme na start. Jsem dnes nezvykle nervózní, ani nevím proč. Rozjezd, odlepení, chvilku letíme nad zemí a Václav přechází do stoupání. Začínáme točit zatáčku a Luňák se nejednou rozkmital. Vypadá to, jako když házíte žabky na vodě. Luňák přizvedne ocas a za chvilku jako kdyby narazil na vodní hladinu vyskočí nahoru, zase přizvedne ocas, zase se odrazí od pomyslné hladiny. Kmity mají frekvenci tak 2 Hz. V hlavě mi začíná šrumlovat: vypadlé táhlo poloviny výškovky nebo uvolněné bovdeny v trupu nebo utržené servo výškovky. Celé přemýšlení trvá dvě tři vteřiny a už se vypínám. Jen co jsem odpadl od vlečné, kmity mizí. Opatrně letím nad sebe, ale nic zvláštního nepozoruji. Nalétávám okruh a opatrně sedám. Přistání mi vychází pěkně na dráhu. Kontroluji letadlo, ale nic jsem nenašel.

image

Jdeme hned znova nahoru. Tentokrát se žádne kmity nekonají. Stoupáme, ale když se podruhé otáčíme, motor vlečné se rozeřve a za chvilku jsem lanem vystřelen dopředu. Vypínám se okamžitě. Mám nějakých 300 metrů a tedy možnost si letadlo osahat. Mám vše nastaveno "jinak" a tak zkouším všechno možné, dokud mám výšku. Zmenšil jsem výchylky křidélek, klapky mi teď fungují úplně jinak. Dřív jsem absenci výsuvných brzd eliminoval funkcí buterfly. V Rokycanech jsem měl přijímač s málo kanály a tak jsem tuto funkci musel vyřadit. Zbylo z ní jen vyklápšní prostředních klapek cca 45 stupňů nahoru. To se ale ukázalo v Rokycanech jako neúčinné. Jak Míra říkal, když jsem práh dráhy přelétaval v pěti metrech: "Nějak ti to nebrzdí!" image Teď jsem zkusil místo toho tu druhou polovinu butterfly - vyklopení klapek u trupu v ostrém úhlu dolů. A to se ukázalo jako účinné!

Je prakticky bezvětří a tak sedáme v protisměru. Já tak nemusím chodit s letadlem v náručí přes celou dráhu. Jen mám zpočátku bobky, abych sedl kam mám. Stojíme totiž oba na konci dráhy - my v jednom roku a vlečná v druhém a já sedám proti nám. Po tristních zkušenostech z Rokycan, kdy rozptyl dosednutí byl cca 300 metrů image mám z přistání obavy. Stát proti přistávajícímu modelu a koukat se zepředu, jak na vás tak kredenc letí - nic moc. Ale probíhá to dobře. Nejen že podrovnávám někde v první třetině dráhy, ale daří se mi pěkná "vydýchaná" přistání. Trefit se mezi nás a odstavenou vlečnou (cca 10 metrů) už je "moucha",

Jdeme zase hned nahoru. Po první zatáčce pěkně stoupáme, ale po druhé zatáčce nás to zase rozhodí tak, že se bez rozmýšlení vypínám. Když jsme oba na zemi, tak to probíráme, ale nic jsme nevymysleli. Já už ale přišel na to, proč mi Luňák první vlek tak "žabkoval". Dostal jsem se do vrtulového proudu. Stalo se mi to ještě při jednom startu a bylo krásně vidět, jak po přitažení Luňák vyskočil nějaký metr nahoru a kmity ustaly.

Dáváme si u stolečku kafíčko. Jsme jak výletníci z NDR! image (pro mladší: Na cestách na dovolenou turisti z NDR na odpočívadlech vytáhli stoleček a křesílka a debužírovali, zatím co my jedli řízky na stojáka) Přehoupla se už dvanáctá a my jsme na letišti pořád sami! Divné.

Další starty měníme taktiku. Prodlužujeme přímý let po první zatáčce. Ve druhé narážíme na nový problém. Letadla jsou vysoko a jak se k nám otočí zády, nevidíme je. Když "neviditelnost" trvá moc dlouho, jdeme od sebe. Výšky jsou o hodně větší. Určitě přes pět stovek.

Václav letí každý další let lépe! Reaguje hned na změny otáček motoru a stoupání je teď pěkně ustálené. Jen nás to v jednom místě otáčí proti větru a Václav hudrá, že neví proč. Prostě se vlečná najednou otočí doprava. Snažím se mu vysvětlit, že se to děje i ostříleným vlekařům. Výšky letu jsou všechny přes pět set a já zkouším nalétat nějaký čas (kluci cio mě znají a ví, že jsem většinou dole dřív než vlečná by se divili!).

S velkým větroněm není problém odletět kilometr na východ. Nalétávám až někam nad vodojem na kopci před letištěm. Kopec je nafoukáván od východu (pro mě odvrácná strana) a já i varia vidím, že to tam nosí. Vozím se doleva dopravav nějakých čtyřista metrech a čekám, až václav s vlečnou sedne. ˇČekám až utichne motor a uslyším Václavovo: "Kde jseš?" To je povel rozjet Luňáka a předvést nějakou akrobacii.

Hned druhý "akrobatický" let se mi daří zaletět docela čistě sadu obratů. Až jsem sám unešen krásou pohybu větroně v prostoru. K tomu kulisa svištění dynamicky se měnící jak se stroj ve vzduchu pohybuje dolů nebo nahoru. Končím pěkným přistáním (na konci podrovnání a výdrže mám nadoraz nataženo). Kdybych letěl jen tenhle let, tak jsem šťastný.

Sedíme u kafíčka, je skoro jedna. Vypadá to, že dnes nepřijede vůbec nikdo! A to je takové pěkné počasí! Než jsme to dořekli, objevuje se u hangáru auto a za chvilku je plná stojánka. Teď už se budeme muset řadit do pořadí. Já už mám ale splněno. Zase jsem se naučil s Luňákem létat. Zase jsem si zvykl, že do výškovky se musí opravdu hrábnout, že vzepětí křídel při obráceném přemetu zmizí, ale letadlo se nerozpadne, že i bez brzd se dá sednout pěkně na dráhu.

O znovu jsem pro sebe objevil takové jednoduchosti jako že:

  • brzdy lze kdykoli zatáhnout a letadlo líp letí, vztlaky lze zatáhnout taky, ale letadlo už neletí
  • Luňák neklouže tak, jako moderní brusy a po přemetu nad zemí už třistašedesátku (zatáčku) nad zemí neudělám
  • Na evoluci nad zemí nestačí rozjezd z padesáti metrů, ale musí se to roztroubit ze sto padesáti!

Prostě jsem se s Luňákem zase zkamarádil! Z třinácti nebo čtrnácti přistání jsem jen dvakrát zkončil před prahem dráhy nebo za jejím koncem. Vrátilo se mi zase sebevědomí v Rokycanech ztracené.

Zatím. co létají ostatní, mám čas analyzovat předchozí lety. Tak třeba přicházím na to, proč jsem měl v Rokycanech problémy s rozpočtem na přistání. Chce to začít přistávací manévr v dotatečné výšce. Letět třetí a čtvrtou zatáčku s ustálenou rychlostí. Potom je celkem snadné prodlužováním nebo zkracování okruhu přivést model nad dráhu a sednout.

Opakem je průlet a "dynamická" otočka do protisměru (jedna zatáčka o 180 stupňů) a nasazení na přistání. Těžko se odhaduje rychlost. Buď je velká, člověk je dlouhý a už s tím nejde nic dělat, nebo se v zatáčce větroň moc odbrzdí a hrozí v lepším případě dosednutí mimo dráhu a v horším "zavrtání".

Poučen z létání z Extrou i teď si rozděluji let na tři fáze.

  • Vlek - snažím se zapamatovat jak jsm eho letšli a s Václavem to pak probíráme.
  • "termický" let - snažím se držet výšku, zkouším koukat jinam a znovu na oblozem nodel najít, stoupáky se nažím točit bez občasných "vrtnutí"
  • "akrobatický! let a přistání - snažím se o zalétnutí klasických obratů a držet nějaký rytnus

Václav mě podporuje, protože po dosednutí se vždy zeptá: "Kde jseš?" Jsem-li vysoko, zhasne motor a čeká až sednu. Mám tak možnost stoprocentně si užívat letu svého stroje. Objevuji tak pro sebe kouzlo přeletu ve třiceti čtyřiceti metrech nad hlavou, kdy je slyšet šumění křídel. Žádné tlačení do průletu. Normální rychlost kluzu a křídla tak nádherně "zpívají"! image

Ve výškách přes čtyři sta metrů to nosí spolehlivě. Stěhuji se vždy jen na návětrnou stranu náhorní plošiny našeho letiště a tam se vozím. Postupné zmenšování modelu potvrzuje můj pocit, že jsem ve stoupáku, protože se mi Luňák tak snadno usazuje v zatáčce. Společnost mi dělá i dravec, točící stoupák se mnou. Já ale musí uvolnit prostor také ostatním a tak to zase troubím dolů a v přemtech a výkrutech utrácím výšku. Daří se mi i souvraty, ale vývrtku neudržím. Po půl otáčce model z vrtáku vyjde do spirály. Budu muset posunout těžiště!

Už je podvečer a model se mi na obloze blýská odlesky slunce nízko nad obzorem. Bohužel to nemohu fotit a druhý fotograf se zrovna drží kniplů vlečné. Odpojili jsme se zase, protože jsme ani jeden neviděli ve výšce svůj model. Letím s Luňákem nad sebe a slyším, jak vlečná utrácí výšku a vrací se na letiště. Najednou slyším Václavovo: "Nevím, kam letím!" Zvuk motoru je slyšet níž a níž a já opouštím zrakem svůj větroň a vrhám pohled za zvukem motoru. Mezitím slyším Václavovy poznámky k situaci a vnímám stres v jeho hlase. Na okamžik zahlédnu jeho model hrozně daleko od nás prakticky nad horizontem. Bleskově vyhodnocuji vzdálenost tak na kilometr a půl. Vracím se pohledem zpátky ke svému modelu ve výšce nad sebou a s napětím poslouchám, co se děje. Zvuk motoru je stále vzdálenější a hlavně níž a níž. To, že Václav svůj model vidí skoro mizet za horizontem, naštěstí nevím. Potom ale zaslechnu, jak motor zavyje a jeho zvuk se zvedá zase nahoru. Asi to je dobrý, ale Václav nic neříká. Ale slyším, jak se model na plný plyn blíží. Už jen z té doby, jak dlouho letí zpátky k nám, je vidět, že byl opravdu daleko. Václav sedá a roluje rovnou nahoru na stojánku. Ten už nepoletí!

Já mezitím klouzavým letem padám do stometrové výšky. Když prolétávám okolo Boulí, vidím, jak se opadání větroně zmenšuje. Je to ale na odvrácené straně kopce. Nasazuji na kroužení. Mám vypnuté spřažení směrovky s křidélky a snažím se kroužit co nejčistějí. Sice pomalu, ale nakonec padám až asi na 50 metrů (20 metrů nad kopcem). Točím kroužky a vždy, když se model otáčí ode mne, tak si říkám: "Sakra, aby mi to nezmizelo za horizontem!" Koukám na kopec z podhledu z plochy letiště a v minulosti jsem s malými modely už za horizont zapadl! Držím pravou směrovku a přitaženo, křidélky občas zmenším náklon, jemná práce s kniply. Jedna otočka, dvě, pět, deset, dvacet ... Výšku mám stále stejnou! Těch dvacet metrů. Kdybych stál nahoře na kopci, už jsem to dávno vzdal! Já ale stojím dole a kroužím a kroužím. Po pěti minutách se mi vybaví Miroslac Buryan v Lipencích, jak s Orlíkem kroužil deset minut v patnácti dvaceti metrech nad námi jeden kroužek jako druhý. Jé teď kroužím stejně a pekelně se soustředím, abych nepřetáhl a "nezavrtal". Nevím, co mě tam drží. Na svah to nevypadá, protože skoro nefouká. Spíš tam do podkovy svahu praží slunce. A ustál jsem to! Držel jsem tu nuličku přes deset minut. Na závěr dne sedám. Dávám si záležet. I to poslední přistání se mi povedlo.

Jsem šťastný jak malý kluk. Spolu s tím jedním vyvedeným akrobatickým letem se tohle "vylizování" stoupáčku stalo pro mě nazapomenutelným zážitkem. Musíte si uvědomit, že jsem nejenom bez chyby tak trpělivě kroužil, ale že slunce nízko nad horami osvětlovalo žlutý eroplán skoro zespoda a žluté letadlo v tom šikmém světle zasvítilo tu vršek křídel, tu spodek trupu, nebo blýsklo kabinou. Prostě nádhera! Mít tak ještě dvě ruce a moci to fotit! image

Končím den hned s několika takovými zážitky. Děkuji Václave!

Ještě že tyhle moje výplody nečte moje milovaná žena. To by mě měla úplně za cvoka! Vy mě ale kamarádi jistě rozumíte!

(zveřejněno na stránce Létání)

print tisk