Na Mrtvém vrchu tentokrát ve dvou

Neděle je jak sobota podle kopíráku. Celý den fičí, polední létání vynechávám a plánuji až večer zase na Mrtvém vrchu. Tentokrát přijede i Jarda se ženou.

Fouká o něco více než včera, ale po sedmé vítr přeci jen trochu slábne. Slábne tak i turbulence u země a tak se můžeme beztrestně protahovat těsně nad zemí. Mám rád tyhle terény a mám rád tyhle podmínky, kdy mohu nad loukou tlačit letadlo hluboko pod sebe a potom vytahovat letadlo v kruzích a smyčkách ve slabém svahovém proudění těsně nad dlouhými stébly trávy zase zpátky nahoru k hraně. Letadlo kopíruje vlny terénu, když ho táhnu se svahem nahoru, musím včas otočit zase od svahu, aby si letadlo nekeclo tam v dáli pode mnou na zem. Je to taková hra se vzduchem, setrvačností a křivkami terénu. A když to někdy nevyjde, jen si pro něj dolů travou dojdu. Ale vyjde to skoro vždy

Když zase nabereme výšku a zkoušíme akrobatit, občas se naše letadla k sobě přiblíží na vzdálenost, kdy už skoro slyšíme křupání náběžky při srážce. Děláme si srandu: "V tak velkém prostoru se nemohou letadla srazit!", ale občas se nám zadnice stáhnou , když se letadla třeba jedno v obráceném přemetu a druhé v letu na zádech najednou potkávají v prostoru pohledů nás obou.

Šiknul by se kulich! Vzduch, jehož teplota klesá úměrně klesání slunce za obzor, docela studí. Po hodině létání jsem rád za teplé místečko v autě. Nabažil jsem se poletování, nabažil jsem se pohledů do krásné jarní krajiny. Super hodinka!

Další fotografie zde: F O T O G A L E R I E

(zveřejněno na stránce Létání s Bravem)