¦ Menu sekce ¦ Kontakt ¦ Hledat image
image

Znovu do Rakouska

Moje záliby, co dělám, ...

Na Goldeck poprvé s modelemstálý odkaz / permalink

27.08.2008

Znovu do Rakouska

Jsem tady už pátý den. Je stále krásně, ale prakticky bezvětří. Že by se opakoval scénář z roku 2006? Přesto se vydávám lanovkou ze Spittalu na dvoutisícový Goldek. Nahoře o 1500 metrů výše snad bude foukat!

image

Velkou neznámou dole u lanovky je pro mě, zda nebudu mít problém s přepravou modelu. Už jsem zažil, že se na lanovce muselo připlácet za velký ruksak a paraglidisti se svým pytlem platili majlant. A já mám na zádech bágl, na něm báglík s vysílačem a v ruce letadlo. Ale paní pokladní ani nemrkla a obsluha lanovky se na mě usmívala jako jindy. Kabinka byla tentokrát natřískaná lidmi a tak jsem měl starosti, aby mi model nepřimáčkli, ale všichni byli ohleduplní a udělali mi uličku, abych mohl s modelem pěkně do rohu kabinky.

Nahoře jdu už najisto, mám to tu obhlédnuté z předchozího výletu. Fouká z údolí od Spittalu. Na mnou vyhlédnutém místě (na fotografii nahoře vyznačeno šipkou) už táboří rodinka - tatík se čtyřmi dětmi. On s vysílačkou na dvoumetr (pásmo, ve kterém vysílají radioamatéři), děti s draky. Moc jim to ale nelétá. Vítr je slabý. Oni ale stojí na hraně a draky tak mají několik desítek metrů za hranou. Já budu model házet před hranu nad díru po sebou a tak snad budu schopen se udržet. V nouzi se vytáhnu nahoru motorem.

Děcka, když viděla model, nechala draky ležet a začli na mě jedno přes druhé mluvit. Dost dlouho jim trvalo, než pohopili, že si se mnou moc "nepošprechtí". Měli ale velkou snahu mi pomáhat a já nebyl schopen jim nějak vysvětlit co a jak. Nakonec si sedli vedle na dřevěnou rampu, ze které skáčou rogalisti a pilně moje počínáni komentovali.

Já se zatím snažim soustředit, složit a zkontrolovat model. Terén pode mnou je kamenitý, po několika desítkách metrů padá strmě dolů v podobě nepřístupné skály. Přistání je možné prakticky jen do ruky. Větší starost mi ale dělá vysílač nade mnou, který je obsypán anténami koukajícími všemi směry. Znám to z domova, kde jsou na věži vodojemu kilometr od letiště podobmé antény.

Poslední kontrola modelu, vítr jde trochu zprava a jsou to 3 - 4 m/s. Nadechuji se a vrhám model do prostoru před sebou. Nic moc to není. Model nestoupá. Stáčím let doprava podél svahu. Zatím to vypadá sotva na udržení. Až někde 200 metrů napravo ode mne začíná model stoupat. Nabírám výšku a v táhlé levé zatáčce nad údolí před sebou zkoumám "vzduch". Čím jsem dál od svahu, tím to víc nosí. Už jsem na úrovni kříže na vrcholu kopce. Vracím se ke svahu, ale tady to opravdu spíše padá. Zase natahuji let daleko doprava a zase zde nabírám výšku. Tentokrát jsem už vysoko nad vrcholem kopce za sebou. Druhé místo které nosí je nalevo nad lanovkou. Na nějaké řádění to není. Jen občas udělám průlet. A to se děckám líbí a hulákají na mě ať udělám to samé znova. Nalétávám tedy nad ně a oni vždy před modelem padnou na zem a hihňají se jak potrhlí.

image

Když jsem dál od sebe, mám problémy s viditelností modelu. V mém zorném poli se střídají boky mraků tu bílé tu skoro černé, údolí nebo úbočí svahu napravo přede mnou zastíněné mrakem nebo zalité sluncem. To ale už znám z minulých létání v Alpách. Co je ale pro mě nové je nevýhoda lehkého a pomalého modelu pro poletování v prostoru nad mohutnými hřebeny. Vlétnu-li totiž se Siestou do rozsáhlejěího klesáku, mizí model docela rychle v hlubině pode mnou. Je totiž pomalý a a tak trvá dlouho, než z oblasti klesání vyletí. Protože jsou pode mnou stovky metrů svahu, odkládám zapnutí motoru i když jsem hluboko pod sebou. Nakonec jsem se vždycky vyškrábal zpátky nahoru bez motoru.

image

Když poprvé sedám, vyhlédnul jsem si jediné místo cca 5 x 2 metry bez kamenů a s pomocí motoru jsem se dotáhl přesně na něj. Bylo mi to však málo platné, protože jedno z dětí mi chtělo model přinést a jak běželo k modelu, tak se svahem rozběhlo několik kamenů a jeden mi protrhl potah na křídle. Mohl jsem ale létat dál.

Rodinka se najednou začala balit. Aha, blíží se poslední jízda lanovky. Také rychle balím a běžím k lanovce, aby mi to neujelo. Hodinku jsem si polétal ve slabých podmínkách. Moje obavy z vysílače za mnou se nepotvrdily. A stálo to za to a až bude foukat tak o dva metry více, jistě to bude zajímavé.

Cestou dolů se zase tísním v plné lanovce. Na závěr jízdy mi jeden doveda láme směrovku. Je z toho hotový a já ho musím ještě na parkovišti uklidňovat, že to prostolepem snadno spravím.

(zveřejněno na stránce Znovu do Rakouska)

print tisk