Po dlouhé době na vodě

Jarda narychlo svolal létání na Miladu, sešli jsme se jen my dva. Já konečně viděl naživo jeho nový hydroplán.

Grumman Albatross HU-16 od HobbyKingu, 1.6 metru veliký dvoumotorák.

Potvrdilo se mi to, co už jsem měl nakoukané z Youtube. Není úplně jednoduché s tím strojem létat. Pro vzlet je třeba držet oba plováky nad hladinou a při trochu bočním větru je třeba pracovat směrovkou i křidélky současně, koordinovaně. Stačí malá nepřesnost, pozdní reakce ve vyrovnávání náklonu a plovák na konci křídla se zařízne do vody a jsou z toho hodiny. A letět se s ním musí pořád na rychlosti, je to potvora, která ráda zavrtá. Jo, je to pěkný éro, ale mělo by být větší. Ve dvoumetru by to muselo být super! Ta pěnová konstrukce by to snesla a letové vlastnosti by byly přívětivější.

Já jsem si s Timberem polétal relaxačně. První let tedy byl poznamenán nezvyklou nervozitou, ale to jsem přičítal únavě z práce. Potom to ze mě spadlo a letání už bylo pohodové. Měl jsem ale na vysílači zvuk stažený na nulu, takže jsem u první baterky neslyšel paní z vysílače, která hlásila, že jsem už vylítal tři čvrtě baterky. Jardovi bylo divné, že mi rádio ukazuje 19. minutu letu! V zatáčce poměrně daleko od břehu najednou motor zvadnul, musel jsem kecnout na vodu a vrtule se už po přistání netočila ani málo. A mírný větřík, který byl předtím proti břehu, se otočil, koukal jsem bezmocně na svítící letadlo, jak se pomaličku vzdaluje od břehu. Takže svléknout do slipů a koupačka. Voda byla příjemná, jen to kamenité dno je trest za tu vytlučenou baterku. Každý krok je utrpením, chodila hrozně bolí.

Milada byla v osm večer velmi příjemná. I když bylo zataženo, byly to příjemné dvě hodiny u vody. Klidná hladina, nikde nikdo, osvětlená letadla vypadala nad vodou jako skutečná. Domů jsem přijel až dlouho po deváté, žena se divila, co tam u té vody můžeme za tmy dělat.

(zveřejněno na stránce Sdružení letců Českého středohoří)