1.Máj

Předpověď počasí na dnešek je nepříznivá. Přesto jsem včera dal vysílač i přijímač na nabíječku. Ráno pohled z okna říká něco úplně jiného než předpověď. Po obloze plují kumulky a fouká slabý vítr od jihozápadu. Z obavy před zhoršením počasí vyrážím ven už v deset dopoledne.

Jedu nad město na Pomník. Vítr ale fouká moc zprava a tak sedám do auta a skrz síldiště Nová Ves se přesouvám na Boule. Tady to pro změnu fouká zase moc zleva.

Lezu tedy na bouli bližší silnici. Na té se prakticky nelétá. Otvírá se mi pohled na celé letiště. To je celé žluté od pampelišek. Jen modelářská dráha je čistě zelená. Kluci určitě dráhu sekali.

Vrhám model směrem na Straky a zkouším se chytit nad malou mezí. Při asi desátém hodu se trefuji do termické bubliny, ale jak to šlo rychle nahoru, tak rychle jsem zase na zemi. Ruka už mě bolí od házení a tak přemýšlím, zda nerozbalím gumicuk. Ale slíbil jsem ženě, že ji odvezu ua kamarádkou a tak nemám na gumicuk tolik času.

Protože zase převažuje jihovýchodní vítr, sedám do auta a jedu zpět na Pomník. Hned při prvním hodu se chytám a vychází mi to na 20 minut polétání. Pak už ale musím domů.

Domů přijíždím tak tak na čas. Odvážím ženu a přemýšlím, kde se naobědvám. Počasí je však stále příjemné a tak jedu směrem na Ranou. Oběd odbydu v Bílině v Lídlu a pokračuji až na Ranou.

Na kopci je už z dáli patrný čilý ruch. Vyjíždím na parkoviště na východní straně. Všude je plno padáčkářů. Na cvičné louce vedle parkoviště poslouchá hlouček adeptů létání svého instruktora, další čekají na vrcholu kopce na příhodný interval pro start.

Stoupám po cestě do sedla a udivuje mě, že se tady nehne ani stéblo. Mezitím nahoře startuje nějaký model a s ním jdou do vzduchu i tři čtyři padáky. Nikdo z nich se však moc dlouho nudrží. Já se zatím potím cestou nahoru a lituji, že jsem si doma nevzal na sebe kraťasy.

Nahoře se zdravím se skupinkou modelářů. Sdělujeme si kanály a čekáme, až začne foukat. Nevydržím to a ve chvíli kdy cítím termickou bublinu, stratuji. Hned se chytám v termice a vydží mi to na nějakých 5 minut. Pak nezadržitelně padám pod úroveň hrany. Sedám asi 20 pod námi. Ozývá se nepěkný zvuk. Náběžka. Křápl jsem křídlo o kámen už na třetím místě. Budu ho už muset opravdu trochu vyspravit.

Přicházejí ještě další modeláři. Začíná foukat. Do prostoru před kopcem startuje vše co je schopné letět. Ve vzduchu je chvílemi dost husto: padáky, modely a do toho vlétá v malé výšce ještě Orlík. Vítr co chvíli mění směr a tak je mnohdy třeba startovat téměř po svahu. Tak se v jednu chvíli stane, že jeden padák míří přímo na nás a vypadá to, že si sedne přímo na naše modely. Nakonec se rozplácne pár metrů před námi.

Lituji, že nemám fotoaparát. Kolem vrcholu prolétá aerovlek s historickým Šohajem. I Orlík, který tu létá okolo občas prolétává velice blízko. Snad příště. Na Rané by mělo být zase setkání historických větroňů.

Málem jsem přišel o bundu s doklady, telefonem a klíči. Ve chvíli kdy kroužím asi 150 m nad vrcholem přichází čertík a někdo křičí: "čí je to bunda?". Odvracím na chvíli zrak od svého modelu a koutkem oka vidím svoji bundu ve vzduchu jak letí někam za svah. S problémy hledám svůj model na obloze. Klesám nad svah a hledám bundu. Ležela asi 10 m za hranou.

(zveřejněno na stránce Létání s Ocelotem)